Sváteční čtení ze slánského muzea

Milí přátelé, i v době sváteční Vám nabízíme příležitost pro zkrácení dlouhé chvíle, a to nejen pro případ, pokud máte hlubší zájem o muzeum. Můžete si tak přečíst dvě krátké pojednání, o krajkách a perníkářských formách z našeho muzea.

Dřevěné perníkářské formy ze sbírek Vlastivědného muzea

Sváteční čtení ze slánského muzea

Vzory slánských forem na reliefně tvarované perníky vycházejí ze starších předloh a představují kromě výjimek vesměs světské témata. Perníkářství existovalo už ve středověku, i když bylo řemeslem natolik vzácným, že často perníkáři neměli vlastní cech, ale přidružovali se k příbuzným cechům [pekaři, apod.]. Podle všeho se existence perníkářů, proplétá zejména s řemeslem, zabývajícím se zpracováním včelího vosku – s voskaři, výrobci svící. Mnohdy perníkáři byli znalí také zpracování tohoto včelařského produktu. Jako samostatné řemeslo, případně ve spojení s voskaři, zaznamenalo perníkářství svůj největší rozkvět v 17. a 18. století.

I když celá perníkářská produkce [v průběhu 18. století] zesvětštěla, perník tvarovaný podle formy si zachoval svoji původní funkci jako dárkový předmět, určený především pro svátky církevního roku [posvícení, poutě, vánoční období]. I později však zůstává nejenom cukrovinkou, ale víceméně svátečním pečivem, vzpomínkovým, nebo i ozdobným předmětem.

Předpokladem kvalitního perníku bylo těsto zpracované z medu a původně žitné mouky, které obvykle delší dobu zrálo, až poté bylo použitelné ke zpracování.

Med jako základní surovina perníkářské výroby byl až do 19. století [kdy ho výrazně nahrazuje továrně vyráběný cukr] nezbytným, i když vcelku vzácným sladidlem a připisovaly se mu také různé léčivé síly a vlastnosti. Med sehrává i zajímavé místo v lidovém zvykosloví – jako symbolická „poživatina“ zejména na Vánoce.

Sváteční čtení ze slánského muzea

Formy pro perníkáře v duchu cechovní specializace vyřezávali mistři řezbáři, výjimečně si je připravovali i sami. Pro svůj účel musely být samozřejmě pevné, proto jsou nejčastěji vyřezané ze tvrdých druhů dřeva jako ořech, hruška, apod. Obliba reliefně tvarovaných perníků se udržela až do zániku cechů. Ve 2. polovině 19. století, kdy se mění organizace řemeslné výroby a vznikají živnostenské společenství, se perníkářství stává nejčastěji součástí cukrářské živnosti. Rozšiřují se nové druhy perníkářského zboží, nakonec i samotná produkce medu v 19. století ustává, protože ho nahrazuje rafinovaný cukr. Víme, že i ve Slaném existovali pernikáři už ve starším období. Podle některých forem z pozůstalosti pernikáře Antonína Hraběte (zemřel r. 1867) a perníkáře Ladislava Šaška, předpokládáme že zřejmě právě od těchto mistrů se zachovaly ve sbírkovém fondu i další starší pernikářské formy, i když záznam o jejich původu chybí. Kromě starších forem, se nám po p. Šaškovi zachovaly i plechové vykrajovací formy, a řada mladších barvotiskových obrázků, především na mikulášské perníky.

Vedle pernikářských předmětů se v muzeu nachází několik ozdobně provedených voskařských prací – rorátních svící, stáčených z bílého voskového „sloupku“, s různými ozdobnými nálepy. [Tyto sloupky jsou momentálně vystaveny v roztockém muzeu na výstavě „Dárek z pouti“…]

Většina ze 3 desítek dřevěných forem ve Vlastivědném muzeu pochází z 18. a 19. století. Jejich způsob vyobrazení některých motivů ukazuje na udržování starších vzorů.

Vedle produkce perníků ještě převážně ze sakrálním námětem ze 16. a 17. století, později narůstá obliba různých motivů s velkým zastoupením světských figurálních vzorů a různých symbolů, odvozených ze vzorníků uměleckého řemesla.

Slánské muzeum je také od roku 2005 zapojeno do akce „Kouzlo starých forem“. Pod tímto, nebo dalším heslem „staročeský perník“ naleznete na internetu stránky sdružení, které má zájem podle starých pernikářských kadlubů v muzeích, vytvořit historické podoby perníků podle starých receptur. Podle těchto výtvorů si můžete porovnat hezké ukázky perníků ze Slaného se vzory z forem dalších muzeí.
(ilustrační foto)

Krajkové Vánoce v muzeu

Sváteční čtení ze slánského muzea

Pod krajkou rozumíme mistrovsky vypracovanou obrubu, našitou na základní textilii, která spolu s výšivkou a různými druhy aplikací představuje jeden ze základních zdobných elementů lidového oděvu. Nejznámější a nejrozšířenější starší typy krajky v našem prostředí byly paličkovaná a šitá krajka, tento repertoár později rozšiřuje krajka pletená a háčkovaná, vedle produkce tylové krajky a strojově napodobující pletené paličkované krajky. U svátečního oděvu nalézáme krajkové obruby kolem rukávců, zapínání, na pokrývkách hlavy, zástěrkách a doplňcích (šátečky). Na mužském oděvu se zdobnost obvykle projevuje ve výšivce, různých prýmkařských aplikacích a nášivkách.

Krajka je ve fondu muzea bohatě doložena vedle hezkých ukázek výšivkářské práce a dalších zdobných technik. Nádherná vláčková a šitá krajka zdobí ženské čepce z 1. poloviny 19. století spolu s bohatou bílou výšivkou. K unikátním patří kovové krajky, spolu s celou další výzdobou na tzv. zlatých a stříbrných (kupovaných) čepcích.

Krajka jako specifická ozdoba se uplatnila od konce 19. století také na různých textiliích v domácnostech: od ubrusů, ručníků, na ložním prádle až po různé bytové závěsy, záclony a dečky (především jde o krajku zhotovenou technikou pletení a háčkování, ale i paličkováním).

Sváteční čtení ze slánského muzea

K nejstarším krajkářským technikám patří paličkování, které se od 18. století až po období první republiky vyvíjelo za podpory říšských úřadů jako tzv. doplňková živnost žen v chudších, převážně horských oblastech. Krajky se v starších dobách distribuovaly na trh faktorským způsobem.

Od začátku 19. století se zavádí v oděvu tylový úplet. U lidového oděvu se uplatnil ve svérázně provedených výšivkách a aplikacích, vyrábí se i strojově pletená tylová krajka. Vedle ní různé aplikace s využitím techniky bílé strojové výšivky na způsob krajky madeira (s bílou dírkovanou výšivkou).

Paličkovaná krajka prožívá opětovně v průběhu 20. století svoji renesanci i poté, co se vynalezl způsob její strojové imitace, která nahradila zejména pásovou – metrážní krajku. Paličkovaná krajka, pletená podle předloh (podvinků), nebo autorského návrhu zůstává nadále nezastupitelnou. Rozdíly mezi strojovou a ručně paličkovanou jsou na první pohled nepatrné, při bližším pohledu si uvědomíme mistrovskou dovednost u ručně pletených kusů.

Fotogalerie

Sváteční čtení ze slánského muzea
Sváteční čtení ze slánského muzea
Sváteční čtení ze slánského muzea
Sváteční čtení ze slánského muzea
Sváteční čtení ze slánského muzea
Další fotogalerie