Vojáci ze zemí Koruny České v 1. světové válce
Zahájení výstavy, Galerie muzea 7. března 2009 v 10 hodin.
Země Koruny České (Čechy, Morava a Slezsko) představovaly po staletí významnou část vojenského potenciálu rakouské říše.
Před 1. světovou válkou se na českém území nacházela velitelství 2 armádních sborů, 2 střeleckých (zeměbraneckých)divizí, doplňovací velitelství a jednotky 22 pěších pluků, 9 praporů polních myslivců, 10 jezdeckých pluků, 7 různých dělostřeleckých útvarů, 14 střeleckých (zeměbraneckých) pluků a řady technických a týlových jednotek; to vše v 41 posádkových útvarech.
K vojenskému potenciálu nutno rovněž připočítat významný podíl na zbrojní výrobě monarchie (především Škoda Plzeň), ale i kapacity českého strojírenství, hutnictví a těžby uhlí.
V souvislosti s politickým úsilím o státoprávní emancipaci českých zemí vznikly v českých poslaneckých kruzích i pokusy o formování české vojenské politiky, jejíž jádro mělo vzniknout kolem zeměbraneckých vojenských sil. Tyto snahy byly v roce 1914 přerušeny vypuknutím světové války a došly svého uskutečnění až v samostatné Československé republice. Ve své době válečný konflikt 20. století přinesl mimo jiné bolševickou revoluci v Rusku a uspíšil rozklad třísetleté habsburské monarchie. Nesourodost a nestabilnost mírových smluv a poválečného uspořádání světa ovšem vedly o 20 let později k začátku ještě ničivějšího konfliktu – 2. světové válce.
V letech 1914—1918 bylo z českých zemí mobilizováno do rakousko-uherské armády na 1 200 000 mužů. Statisíce mladých mužů a otců rodin muselo obléknout šedou uniformu a odejít na frontu do Haliče nebo na Piavu bojovat. Kamenné pomníky se jmény těch, kteří se již domů nevrátili, stojí v každé vesnici i městě.
Na konci války Rakousko-Uherské říše zanikla a z jejich trosek vznikla řada nástupnických států včetně Československa. O jeho vznik se kromě politiků jako prof. T. G. Masaryk, dr. Edvard Beneš, nebo generál Rastislav Štefanik zasloužili českoslovenští zahraniční vojáci – legionáři, kteří bojovali v Srbsku, v Rusku, ve Francii a Itálii.
SOČSKÁ FRONTA 1915–1917
Na řece Soči (Isonzu), na pomezí tehdejších italsko-rakouských hranic, vznikla po vstupu Itálie do války po boku mocností Dohody v roce 1915 nová fronta. Táhla se od vrcholů Julských Alp až k pobřeží Jadranu. Během téměř tří let zde byla vybojována řada střetnutí mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. Boje vyvrcholily dvěma obrovskými bitvami na Soči – desátou v květnu a červnu; jedenáctou v srpnu a září. V nich se italské polní síly s britskou a francouzskou pomocí pokoušely prolomit frontu a proniknout do nitra Rakouska-Uherska. Byl to nerovný boj, v kterém měli Italové velkou početní převahu.
Po porážce Rumunska a rozkladu ruské fronty v důsledku revoluce v roce 1917 byli z těchto oblastí přesunuti vojáci na sočskou frontu. Mezi nimi se ocitla většina českých pěších a dělostřeleckých pluků rakousko-uherské armády. Desáté a jedenácté sočské bitvy se tak zúčastnilo 40–50 tisíc mužů ze zemí Koruny české. S obrovskými ztrátami se podíleli na výsledku těchto bitev, v nichž se útočníku nepodařilo frontu prolomit.
KALENDÁŘ BITEV NA SOČI 1915–1917
1915
- 1. bitva 23. června–7. července
- 2. bitva 18. července–10. srpna
- 3. bitva 18. října–4. listopadu
- 4. bitva 10. listopadu–14. prosince
1916
- 5. bitva 11. března–16. března
- 6. bitva 4.–16. srpna
- 7. bitva 14.–19. září
- 8. bitva 9.–12. října
- 9. bitva 31. října–4. listopadu
1917
- 10. bitva 12. května–5. června
- 11. bitva 18. srpna–13. září
- Německo – rakousko – uherská ofenzíva u Kobaridu (Caporetto), zvaná též 12. bitvou 24.–27. října
